-Planety-
otočí za 23 hod 56 min a 4 sec. Její osa je skloněná o 66,5 stupně a díky tomuto se na ZePlanety
Planety jsou tělesa, která nejsou sama schopna vydávat světlo ani teplo. Planety mohou pouze odrážet světlo a teplo dodané jim Sluncem nebo jinou hvězdou.
Planety můžeme rozdělit na:
A) Planety vnitřní (Merkur, Venuše, Země, Mars)
B) Planety vnější (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto)
B) Ostatní planety mimo Sluneční soustavu.
Všechny planety Sluneční soustavy obíhají okolo Slunce ve stejném směru a z výjimkou Uranu se otáčejí kolem své osy přímým směrem, to znamená od západu k východu. Uran se okolo své osy otáčí opačným směrem.
Planety Sluneční soustavy
Sluneční soustavu tvoří Slunce, planety, měsíce, asteroidy, planetky, komety a další vesmírná tělesa. Vznikla asi před 4,5 mld. let z obrovského oblaku plynů a prachu.
Merkur
Merkur je nejbližší planeta ke Slunci. Svůj název dostal podle římské mytologie a znamená to posel bohů. Poloměr Merkuru je 2439 km. Obíhá ve vzdálenosti 58 000 000 km od Slunce,a to vždy jednou za 88 dní. Kolem své osy se otočí za 58 dní a 16 hodin. Znamená to, že na Merkuru jsou velmi dlouhé dny a noci. To má za následek veliké rozdíly v teplotách obou částí. Je to druhá nejmenší planeta naší sluneční soustavy se svými 4 878 km přes rovník. Je tedy menší o 40% než Země a pro změnu je o 40% větší než Měsíc. Maximální teplota na slunečné straně je 427 °C a minimální teplota je -172 °C. Na Merkuru existuje led a není to výskyt malý. Masy ledu byly objeveny roku 1991 radarovým měřením. Průměrná teplota planety je 172 °C. Hmotnost je asi jedna sedmnáctina hmotnosti Země (3,303 . 1023 kg). Hustota je asi 5400 kg / metr krychlový. Sklon jeho osy je o 7 stupňů vůči té naší. Merkur nemá žádnou přirozenou družici.
Povrch Merkuru je velice rozryt dopady asteroidů na jeho povrch. Radarová měření dokázaly kaňony 700 metrů hluboké a krátery které měly napříč až 50 km. Celý povrch je doslova rozryt mělkými krátery. Toto měření provedla v roce 1972 americká sonda Mariner 10. Měření mohou být nepřesná, protože na Merkuru neexistují moře podle nichž by se určovala nadmořská výška. Planeta je tvořená zemskou kůrou, zemským pláštěm a jádrem, které je převážně železné.
Merkur má slabé, ale měřitelné magnetické pole, které je asi stokrát slabší než gravitační pole Země. Jeho magnetická osa neprochází rovníkem, ale je asi o 1000 km posunuta. Merkur je vyprahlým světem téměř bez atmosféry, slabá atmosféra je tvořena 42% hélia, 42% sodíku, 15% kyslíku a ostatní plyny jsou zastoupeny 1%.
Venuše
Druhá planeta v pořadí od Slunce dostala své jméno podle bohyně lásky. Tato planeta se taká nazývá večernice nebo jitřenka. Obíhá v průměrné vzdálenosti 108 200 000 km od Slunce. Její oběžná doba je 225 dní kolem Slunce a její jedno otočení kolem svá osy je 243 a 4 hodiny, proto je den delší než jeden rok. Venuše se taky otáčí naopak než ostatní planety. Její velikost je přibližně stejná jako velikost Země, přesně je to 12 104 km přes rovník. Její průměrná teplota je kolem 482 °C. Výškové převýšení dosahuje až k pěti km. Její hustota je 5245 kg / metr krychlový. Tlak atmosféry je 90x větší než je na Zemi. Venuše nemá žádnou přirozenou družici.
Venuše má atmosféru, která je složená z 96% oxidem uhličitým a z 3% dusíkem. Atmosféra je rozdělena na několik části a sahá do výšky 70 km. Na Venuši je tak vysoká teplota proto, že atmosféra nedovoluje zpětné odražení slunečních paprsků. Tento jev se nazývá skleníkový efekt a v dnešní době probíhá i na Zemi. Vědci jsou přesvědčeni, že Venuše kdysi vypadala jako Země v ranném období. Proto se někdy nazývá sestrou Země.
Po dlouhou dobu jsme nedokázali proniknout do atmosféry Venuše a proto nebyly představy o povrchu planety. V roce 1983 se podařilo sovětské sondě Věněře 9 přistát a odeslat snímky, pak ji rozdrtil ohromný tlak. Dále byly zjištěny bouře kyseliny sírové v atmosféře. Celý povrch pak byl zmapován americkou sondou jménem Magallan v průběhu let 1990-1993 pomocí radaru.
Někteří vědci se domnívají, že bude možný život na Venuši. Tento proces se nazývá terraformace (pozemšťování). Existuje několik možností. Například vysazení bakterií do její atmosféry, které by vázaly oxid uhličitý. Tím by pak opadnul silný skleníkový efekt a planeta by se ochladila. Další teorie spočívá v tom, že by se nechaly na povrch planety dopadat komety, které by byly naváděny z jejich drah na dráhu Venuše. Komety jsou tvořeny převážně ledem. Po dopadu by se voda vypařila a obohatila tím atmosféru. Postupem času by se začala podobat té naší a umožnila by nám život na této nehostinné planetě. To je jen pár teorií z mnoha.
Země
Třetí planeta v pořadí od Slunce je pro nás velice důležitá, protože je to naše domovská planeta. Nazývá se společně s Merkurem, Venuší a Marsem vnitřní planety Sluneční soustavy. Její průměrná vzdálenost od Slunce je 149 597 900 km ( tato vzdálenost je ve vesmíru jakým si měřítkem, nazývá se astronomická jednotka-AU). Tato vzdálenost se během oběhu Země kolem Slunce pravidelně mění, je-li Země v perihéliu ( přísluní) či aféliu (odsluní). Obíhá rychlostí v perihéliu 30,3 km/s a v aféliu o něco málo zpomalí a pohybuje se rychlostí 29,3 km/s. Světlo ze Slunce doletí k Zemi přibližně za osm minut. Hmotnost Země tvoří něco kolem 5, 98 kvadriliónu kg. Oběžná doba kolem Slunce je 365 a čtvrt roku. Kolem své vlastní osy se mi střídají roční období. Průměrná teplota na Zemi se rovná 22 °C. Její hustota je asi 5520 kg / metr krychlový.
Kolem celé Země se rozprostírá neviditelné magnetické pole, které zajišťuje stabilitu celé Země a tím i biosféry. Chrání nás před slunečními bouřkami ke kterým dochází poměrně často. Ale zase na druhou stranu představuje i jisté nebezpečí, přitahuje asteroidy k naší planetě. Dále kolem celé Země jsou poměrně silné radiační pásy, sice ne tak silné jako kolem Jupiteru, ale přesto by stačilo po delší době na nemoc z ozáření.
Zemi se říká modrá planeta.Tuto barvu jí dávají jak oceány tak ale především barva naší atmosféry. Země nevydává vlastní světlo, ale působí jako obří zrcadlo, které odráží paprsky Slunce do vesmíru.
Vznik naší planety se datuje do dávné minulosti, kdy vznikal celý vesmír. Po zrodu Slunce zbyly kolem něho obrovské mlhoviny ve kterých se začaly srážet částečky hmoty a z nich postupně vznikaly menší planetky. Postupem času byla naše planeta utvořena před 4,6 miliardy let. Planeta byla dlouhá tisíciletí moc žhavá. Když částečně vychladla zkondenzovala na jejím povrchu voda a strhly se obrovské lijáky, které stvořily první oceán. Z jeho pomocí začala vznikat dnešní atmosféra, která je dnes tvořena 78% dusíkem, 21% kyslíkem a 1% připadá na vše ostatní. Samotná vrstva atmosféry sahá až do výšky 300 km.
Domníváme se, že Země je uprostřed tvořena polotekutým jádrem tvořeným především z těžkých kovů jako jsou železo, nikl a kobalt. Teplota v jádře nejspíš dosahuje 5 800 °C. Dále od středu je zemský plášť tvořený magmatem, který je od 2500 do 200 km a až úplně na povrchu je zemská kůra silná 5-75 km na kterých žijeme.
Na povrchu působí vnější podnební vlivy jako je déšť, vítr, výkyvy teplot a nebo činnost vegetace, proto nejsou na povrchu Země žádné krátery jako na Měsíci.
Země má i vlastní přirozený satelit zvaný Měsíc. Toto těleso je ze všech vesmírných těles k nám nejblíže a to jen 384 000 km. Jeho hmotnost dosahuje 1/81 hmotnosti Země. Jeho objem se rovná asi 1/49. Průměr Měsíce je 3 478 km. Oběh kolem Země mu zabere stejnou dobu jako otočení kolem vlastní osy, a to 29 dní a 8 hodin. Teploty na Měsíci silně kolísají – na místě, které je právě ozařováno Sluncem dosahuje teplota ke 120 °C a naopak na neosvětlené straně je teplota –160 °C. Den a noc trvají na Měsíci 14 dní. Měsíc má silný vliv na život na Zemi. Měsíc má sklopenou osu o 5,1° a má vůči Zemi tzv. vázanou rotaci. To znamená, že nám ukazuje stále stejnou polokouli. Kvůli libraci Měsíce – tzn. Že s e Měsíc tzv. kývá, můžeme ze Země vidět pouze 59% jeho povrchu. Pohyby měsíce se nazývají fáze. Když je Měsíc ve stínu Země a neodráží světlo, tak se tato fáze nazývá nov. Dále je to první čtvrť, pak nastává úplněk a potom poslední čtvrť. Měsíc občas vrhne na Zemi stín – nastává zatmění Slunce. Když naopak Země zastíní Měsíc, dochází k zatmění Měsíce.
Litosféra Měsíce je podobná té na Zemi. Na povrchu je kůra, která sahá do hloubky 50-60 km. Ta je pokryta převážně měsíčním prachem. Dále je to plášť, který sahá do hloubky asi 700 km. Pak následuje jádro, které je tvořeno převážně železem. Měsíc je ze seismografického hlediska velice stálý a občasná slabá zemětřesení jsou způsobena slapovými silami Země.
Existuje mnoho teorií o vzniku Měsíce. Nejpravděpodobnější je, že do Země narazila v ranném stádiu planetka, která část hmoty Země vyhodila na orbitní dráhu a tam z ní vznikl Měsíc. Další méně pravděpodobné teorie jsou, že byl Měsíc poutník ve Vesmíru a že ho přitažlivost Země přichytila, nebo že Měsíc vznikl ze zbývajícího prach, který Země nevyužila pro svoji potřebu.
Měsíc silně ovlivňuje děje na Zemi. Mezi nejdůležitější patří příliv a odliv, který se ještě někdy násobí gravitací Slunce. Tyto děje se nazývají slapové jevy.
Dnes kolem Země krouží tisíce umělých družic, které tam vypustilo lidstvo. Většinou se jedná o meteorologické či telekomunikační družice, ale i špionážní a na výzkum vesmíru. Kolem naší planety obíhá zatím jediná stanice Mir. Dnes začíná být problém s vesmírným odpadem, který se taky nazývá umělé družice. Nikdo na světě neví kolik tun je na orbitě. Existují pouze nepřesné odhady. Největší dnešní problém pro výzkum kosmu je gravitace naší Země. Náklady na jeden kilogram váhy poslaný do vesmíru( na orbitu) jsou velice vysoké a jen málo zemí si může dovolit vlastní rakety (USA, Rusko, Japonsko, Čína, Sdružení Evropských států atd.).